Majitel, který svou firmu sám řídí, si často vyplácí mzdu podle toho, kolik zrovna zbývá, a ne podle toho, kolik jeho práce stojí. Dokud firma roste, nikomu to nevadí.
Rozdíl se ukáže až ve chvíli, kdy výkazy čte někdo zvenku: banka při žádosti o úvěr, investor nebo kupující. Ten jako první oddělí, co je výdělek firmy a co práce majitele.
Tento článek vysvětluje, proč je dobré to udělat dřív než on, a ukazuje to ze tří stran: na zisku, na předání řízení a na kvalitě rozhodování o penězích.
Market Wage – základní stavební kámen udržitelnosti
Když úvěrový analytik otevře výkazy firmy, kterou řídí sám majitel, hledá jako jednu z prvních věcí mzdové náklady vedení. Zajímá ho, zda je ředitel zaplacený tak, jak by ho firma musela zaplatit na trhu.
Tržní mzda (market wage) je částka, za kterou by stejnou práci ve firmě stejné velikosti a oboru odvedl najatý člověk. Majitel, který vlastní firmu řídí, totiž pobírá dva různé příjmy: mzdu za svou práci a výnos z kapitálu, který do firmy vložil, tedy volné peněžní toky pro vlastníka (FCFE). Dokud se oba slévají do jednoho, nelze říct, kolik vydělává firma a kolik majitel svou prací.
Ilustrativní příklad: firma má provozní zisk 4 mil. Kč a majitel si vyplácí 45 000 Kč měsíčně. Dejme tomu, že podle Informačního systému o průměrném výdělku by srovnatelný ředitel stál 110 000 Kč. Rozdíl včetně odvodů činí přes milion korun ročně a přesně o tolik je zisk nadhodnocený.[1]
Předání manažerské/exekutivní funkce
Banka i kupující si u firmy, kterou řídí majitel, kladou stejnou otázku: co se stane, až ji řídit přestane? Důvodů může být víc: nemoc, prodej, předání dětem, nebo prostě růst, na který jeden člověk nestačí. Na jeho místo nastoupí najatý manažer a ten bude chtít tržní mzdu.
Pokud si ji majitel roky nevyplácel, firma tenhle náklad nikdy nenesla. Den předání pak ukáže, jestli ho unese.
Čísla z příkladu v první kapitole: provozní zisk 4 mil. Kč, majitel 45 000 Kč, tržní mzda 110 000 Kč měsíčně, ročně včetně odvodů 33,8 %.
Na ose je vidět, že firma bez tržní mzdy vypadá před předáním lépe, o 1,04 mil. Kč. Je to ale zisk, který patří práci majitele, ne firmě. Při předání buď zmizí, nebo firma najme manažera pod cenou, který dlouho nevydrží.
Fama a Jensen ukázali, že čím je firma složitější, tím víc se vyplatí oddělit řízení od vlastnictví. Malá firma k tomu potřebuje jediné: platit vedení tržní cenu dřív, než bude muset. Rozpočet, ceny i marže pak počítají se skutečným nákladem a v den předání se nic nepřepočítává.[2]
Pro banku je to důkaz, že firma nestojí na jednom člověku. Pro majitele pojistka, že hodnota, kterou budoval, nezmizí ve chvíli, kdy od stolu vstane.
Měření efektivity podnikání
Třetí důvod je méně viditelný, ale v praxi nejdražší. Když majitel nemá jasně oddělený příjem, začne firma platit věci, které nejsou součástí jejího podnikání: auto nad potřebu provozu, nemovitost využívanou hlavně soukromě, vybavení, cestování.
Jensen a Meckling popsali, že vlastník, který firmu sám řídí, má sklon čerpat výhody na její účet. U stoprocentního vlastníka tím sice nikoho nepoškodí, ale zkreslí čísla, podle kterých se firma řídí a podle kterých ji posoudí banka.[3]
Takové nákupy mají dva následky. Zaprvé zvyšují investovaný kapitál o aktiva, která nic nevydělávají, a snižují tím návratnost investovaného kapitálu (ROIC), aniž by se zhoršil samotný provoz. Zadruhé zkreslují rozhodování o skutečných investicích. Když nikdo neví, kolik firma potřebuje na provoz a kolik odteče majiteli, nelze poctivě vyhodnotit, zda se nový stroj nebo pobočka vyplatí.
V našem příkladu se zisk po zaúčtování tržní mzdy sníží o 1,04 mil. Kč. Po vrácení soukromé spotřeby ve výši zhruba 400 000 Kč zpět do zisku vychází 3,36 mil. Kč místo 4 mil. Kč. Při investovaném kapitálu 20 mil. Kč a dani 21 % klesne ROIC z 15,8 % na 13,3 %.
Trpí i míra zadržení zisku (plowback ratio): hotovost místo plánovaného reinvestování odchází nepravidelně, podle osobních potřeb. Banka tyto položky při analýze vyčistí sama a firmu posuzuje podle upravených čísel. Lepší je, když to majitel udělá dřív než ona.
Efektivní růst a udržitelnost podnikání
Tržní mzda majitele není otázkou spravedlnosti ani daňové optimalizace. Je to účetní hranice, bez které nelze firmu měřit, ocenit ani předat.
Damodaran při oceňování soukromých firem doporučuje mzdu vlastníka vždy přepočítat na tržní úroveň. Jinak se do hodnoty firmy započítá práce, kterou bude muset kupující zaplatit a banka postupuje stejně.[4]
Firma, která si tuto úpravu udělá sama, získá tři výhody. Vidí skutečnou marži a ví, zda roste díky podnikání, nebo díky majiteli. Má připravené předání funkce, protože náklad na vedení už nese. A rozhoduje o investicích podle čísel, která nezkresluje soukromá spotřeba.
Teprve na takovém základě má smysl mluvit o růstu, který hodnotu vytváří, a ne jen zvětšuje obrat.
Vít MalimánekManaging Partner
Tři kroky, než výkazy přečte banka
- 01Zjistit tržní mzdu pro svou pozici a velikost firmy.
- 02Vyplácet ji pravidelně jako každému jinému zaměstnanci.
- 03Vše, co firma platí mimo svůj hlavní předmět podnikání, buď převést do soukromého majetku, nebo vědomě vyčíslit.
Jak to vypadá u vaší firmy, ukáže úvodní schůzka.
Domluvit schůzkuProč optimum z učebnice malé firmě nepasuje a jakou strukturu financování má hledat místo něj.
- Ministerstvo práce a sociálních věcí. Informační systém o průměrném výdělku (ISPV). Dostupné z: www.ispv.cz↩
- Fama, E. F., Jensen, M. C. (1983). Separation of Ownership and Control. Journal of Law and Economics, 26(2), 301–325.↩
- Jensen, M. C., Meckling, W. H. (1976). Theory of the Firm: Managerial Behavior, Agency Costs and Ownership Structure. Journal of Financial Economics, 3(4), 305–360.↩
- Damodaran, A. (2002). Investment Valuation: Tools and Techniques for Determining the Value of Any Asset. 2. vydání. New York: John Wiley & Sons. Kapitola 24, Valuing Private Firms.↩